Ptáte se mě na překlad slova geomantka.
A asi bych rozlišila dvě generace geomantů:
Tedy k postavám, které se zvonky a holí v ruce od nepaměti procházejí krajinou jako její lékaři.
Geomanti starého věku odvádí „zlé“ duchy, smiřují smrt v místech násilného krveprolití, aby se násilnosti nekupily a neopakovaly. Umocňují nebo tiší proudění zemské lymfy a krvemízy, aby byla vláha, svěžest, úroda. Starají se o stromy, rostliny, lesní zvěř, kameny, vodu, potoky. Pracují se životem a pro život. Vedou živé ke smíru se smrtí a smrtelností, se zemřelými a duchy místa, ke smíru nemrtvých zemřelých („duchů“) s dávnou smrtí těla, k odpuštění.
Ve vztahu k lidem je práce geomanta starého věku o pomoci ochránit stavení, obydlí, rodinu či vesnici od nemoci z nedostatku, obchází-li v místě, rodině, čase nebo širším územním celku nesmířená smrt.
Nástrojem geomanta starého věku je jeho tělo a smysly, rozšířené o prodloužené nástroje smyslového čtení i léčení jako jsou hůl, zvonky, virgule, proutky, no a samozřejmě čtení skrze stromy, kameny, řeč ptáků a zemskou symboliku.
Geomanti nového (kosmického) věku staví menhiry, dolmeny, kromlechy a jiné útvary, aby napomohli proudění dechu, vody, kosmického záření a komunikaci celků na velké vzdálenosti.
To je tak v kostce moje osobní chápání tohoto našeho řemesla, jakkoli ho neumím dát ani tak do slov, jako žít.
Geomantie je řemeslo, které se dědí po krvi, a s místní příslušností. Jako každé jiné. V mojí léčitelské praxi se tedy mísí osobní poznatky s dědictvím po předcích. Vědomosti s vrozenými předpoklady. Intuice s magií přírody.
Praxi geomantky vykonávám veřejně (tedy jako živnost s veřejným prospěchem a přesahem) od roku 2016.